Aneta Krejčíková je milou a krásnou tváří našeho festivalu. Mladá divadelní, televizní a filmová herečka je matkou dvouletého Bena a pětiměsíční Antonie, což je pro ni její největší role v životě. Spolu s herečkou Marií Doležalovou je rovněž ambasadorkou velmi vydařeného projektu časopisu Maminka Chci si rodit po svém.
Petra Sovová a Aneta Krejčíková se spojily v rámci klasického shonu aktivních matek a povídaly si, jak jinak, než o těhotenství, porodu a mateřství.
Jsi tváří kampaně časopisu Maminka, který má hodně troufalý název Chci si rodit po svém, Světový týden respektu k porodu a náš festival mají letos hlavní téma Respektujte moje rozhodnutí. Jakkoliv zní tyto požadavky ve 21. století samozřejmě, v souvislosti s porodem pořád vzbuzují hodně bouřlivých emocí, jako by se těhotných a rodících žen svoboda se rozhodovat nějak netýkala. Vnímáš to tak, že spousta lidí má tendenci mluvit do toho, jak bys měla rodit, vychovávat děti atd.? Přišla jsi na to, čím to je?
Ano, vnímám to velmi. Myslím si, že to lidi hodně zvedá ze židle hlavně proto, že máme za sebou čtyřicet let totality, kdy lidi nebyli zvyklí rozhodovat sami za sebe. Většina oveček poslušně poslouchala, těch pár lidí, co revoltovali, to nakonec odnesli. Generace našich rodičů a prarodičů neměla takové možnosti přemýšlet o věcech jinak. Věřím, že s tím, jak dorůstají další generace, to bude lepší. Všichni máme víc a víc informací a zkušeností.
Těhotenství a porod jsou témata, která se týkají většiny lidí. Jak ses naučila rozhodovat se za sebe Ty? Co sis v životě rozhodovala sama a odkdy?
Mám to asi v povaze, měla jsem náročnou pubertu, nepotřebovala jsem rodičovské rady a porady. Byla jsem zvyklá hledat si cesty sama. Rozhodování o porodu bylo náročnější tím, že můj vlastní porod byl trauma pro celou rodinu. Moje máma se mnou měla hodně komplikovaný porod, nebylo jisté, že přežiju a viděla mě až po třech týdnech – a kvůli tomu máme, myslím, velice komplikovaný vztah celej život. I když teď se to rovná, ale je to prostě znát… Babička mi se slzami v očích vyprávěla, že jsem byla bojovnice a po těch třech týdnech jsem se hned k mámě přisála a bylo rozhodnuto. Pro mě je to moc krásnej příběh, ukazuje mi, že už jsem se narodila s nějak silnou vůlí, ale příbuzní to tehdy vnímali asi hodně dramaticky. V této rodině bylo tudíž dost těžký prosadit si domácí porod. Přitom jsem měla chvílema silnej pocit, že bych u toho právě mámu chtěla, že by se nám vztah vyčistil. Mámu mám moc ráda, a i když to ještě není, jaký by to mohlo být, je to na dobré cestě, respektujeme se a ozdravné procesy fungujou.
Součástí našeho festivalu je už mnoho let expozice HOMO ECOLOGICUS, kde představujeme možnosti ekologického přístupu v mnoha oblastech života, praktické tipy jak pečovat o sebe, o děti, o domácnost a podobně. Jaký je tvůj přístup k tomuto tématu? Co ti připadá samozřejmé coby nějaký tvůj příspěvek k ozdravení Země?
Nás nikdo například ke třídění odpadu nevedl, nevyrostla jsem v tom, takže jsem zpočátku tu potřebu vůbec nechápala. Došla jsem si k tomu postupně sama a prostřednictvím lidí, které jsem potkávala.
Velmi vnímám význam těchto témat od doby, co jsem matkou. Cítím se se Zemí propojená, už vím, proč se říká Matka Země, slyším to volání. Kromě třídění odpadu určitě hodně řeším přebalování. Úplně mě bolela ta produkce odpadu, takže s Antonií látkujeme a plínky peru (v ekopračce, kdyby měl někdo dojem, že plýtváme vodou). Snažíme se snížit produkci celkového odkapu u nás doma. Nemáme bodužel zahrádku, jinak bych se snažila třídit i bioodpad a kompostovat. Baráček, zahrada, to je hudba budoucnosti.
Mohly bychom Tě požádat o 3 rady pro budoucí těhotné?
Strašně věřím mé generaci, vůbec nevím, co bych měla radit! Úplně nejlepší je nepřihlížet příliš ke zkušenostem ostatních, obrátit se do sebe a naslouchat, co nám říká intuice. Vnímat sama sebe. Když už bych měla dnešním těhotným něco radit, tak aby se ladily. Na sebe, na Matku Zemi. Jó, zní to hrozně ezotericky, ale takhle to je.